2024 Japonsko
Organizátor zájezdu - cestovní kancelář Vsacan.
13-14.5.2024
Cestu do země vycházejícího slunce jsme zahájili v pondělí ve 2:30 h, kdy na nás čekal před domem taxik. Cesta na hlavní nádraží proběhla bez problémů. Potíže nastaly při pokračování cesty do Brna. Tam jsme měli zaplacenou jízdenku s FlixBusem.Ten měl přijet z Hamburgu ve 3:00, přijel ale s půlhodinovým zpožděním.
To mohl být problém, protože v Brně jsme měli v 6:00 přestoupit do mikrobusu. Před Brnem mě zvonil telefon a neznámý hlas mně sdělil, že do Brna přijedou až po sedmé hodině. My jsme proto museli přes hodinu čekat v nádražní hale mezi bezdomovci.
Řidič, který nás pak vezl na letiště do Vídně se snažil vyhnout zácpě na dálnici. A tak se vydal vesnicemi kolem Nových Mlýnů. Jeho snaha ale byla marná. Asi dvacet kilometrů před Vídní jsme uvízli ve veliké zácpě a jeli krokem až k letišti. Tam na nás čekala průvodkyně. Rychle jsme se odbavili a bez dlouhého čekání proběhl boarding.
Dvanáctihodinový let jsme zvládli. Nebyla to ale žádná zábava. Marta jako tradičně škemrala o místa u okénka. Tentokrát se to vyplatilo. Letadlo nebylo plné a tak vedle nás už nikdo neseděl. Teď sedíme v Taipei a čekáme 2 hodiny na odlet do Tokia.
Let z Taipei do Tokia trval jen tři hodiny a dalo se to vydržet. Úmorná ale byla cesta z letiště do hotelu. Trvala téměř čtyři hodiny. Nejdříve jsme čekali asi hodinu na permanentku na veřejnou dopravu. Potom jsme se vydali metrem na cestu. Na půlku cesty jsme měli místenky. Druhá část už bylo jako metro u nás. Je to ale proti pražskému metru neskutečné mraveniště. Tahali jsme kufry z jednoho schodiště na druhé a procházeli několika turnikety. Byl jsem z toho dost unavený, není divu po 35 hodinách na nohách.
Když jsme přišli do hotelu, mimochodem s přepychovým pokojem (např. záchodová mísa s vyhřívaným prkénkem), tak jsme se rozhodli že návštěvu nočního Tokia vynecháme.
Zatím známe Tokio jen z podzemí.
15.5.2024
Dnešní den byla skutečná celodenní prohlídka TOKIA. Den jsme zahájili v 7:00 snídaní a v 8:00 se metrem vydali na cestu. Metro je tu skutečně velmi složité. Jestli mně v Tokiju vybyde někdy čas, tak se o tom rozepíšu.
První zastávka byla v nejstarší Tokijské čtvrti ASAKUSA, kde jsme si prohlédli hlavní hromovou brána Kaminarimon, nákupní ulička Nakamise, nejstarší svatyni Sensóji
Marta si zde odzkoušela rituální mytí rukou.
Další zastávka byla v muzeu samurajů
Bylo nám vysvětelno, kdo to byli samurajové a nindžové a vyzkoušeli jsme si jejich obleky a zbraně.
Další zastávka byla v japonské čajovně. Byla nám předvedena příprava čaje, obřad pití a sami za pomoci asistentky v kimonu jsme si připravili vlastní čaj. Sedělo se při tom na rohožích a skoro po 1,5 hod kolena dost bolela.
Dalším bodem dnešního programu byla návštěva obchodní čtvrti Ginza, něco jako Pařížska, ale mnohonásobně větší. Zároveň jsme si zaskočili na vyhlídku, kde jsme mohli pozorovat Tokio z výšky
Večerní programe měl byt završen návštěvou galerie Teamlab Planets, kde se člověk ponořil všemi smysly do virtualního světa (cesta v brouzdališti, kde se pohybovaly barevné vyrtualní ryby, sál s květinovou výzdobou, zrcadlový sál se skleněnými korály a další výtvory).
No a aby toho nebylo málo, tak jsme kolem 20 hod zajeli prohlédnout osvětlený duhový most, sochu svobody a velkého robocopa.
Na všechna místa jsme putovali metrem. Musím přiznat, že je komplikované, ale naprosto spolehlivé. Do hotelu jsme se dostali kolem 22. hodiny (tím vysvětluji, proč jsem po 23. hodine už neměl sílu zapis dokončit.
16.5.2024
Dešní program jsme zahájili již zaběhnutým způsobem. V 6:00 budíček, v 7:00 snídaně (švédský stůl) a v 8:00 odchod na metro. Po několika přechodech přes turnikety a přestupech na různé linky jsme dorazili na nádraží, čekala nás cesta vlakem (2 hod) do Nikkó. Je to národní park - japonský symbol krásy (pod záštitou UNESCO). Je to místo s budhistickými a šinoistickými chrámy (svatyně Nikkó Tóšógú, zasvěcená šógunovi Tokugwanovi, chrám tří opic a další). Šintoismus je starší než Budhizmus. Japonci se nehlásí jen k jednomu z nich, ale praktikují obě náboženství.
Vedle sakrálních staveb jsme si prohlédli i přírodní zajimavosti ve výšce 2000 m nm. Bylo to jezero, které vzniklokdysi při výbuchu sopky a vodopád který vytéká z jezera.
Z Nikkó jsme se do Tokia vracel vlakem a v Tokiu jsme byli kolem 20:00. Těšíl jsem se, že dokončím včerejší den a půjdu brzo spát. Průvodkyně nás ale zavedla ještě do čtvrtě, kde je ráj dívek svelkýma očima a protože už byl pozdní večer, tak jsme si dali v malé japonské restauraci místní večeři.
17.5.2024
Začátek dnešního dne byl stejný jako předcházející dny. Lišil se ale náplní. Byl to cestovní den k symbolu Japonska - Fuji san (česky nesprávně Fudži jama).
V osm hodin jsme se vydali na metro a tímto dopravním prostředkem po několika přestupech až na nádraží, kam měl přijet místenkový vlak z Onasi-Hakone. Když pasažéři z vlaku vystoupili, tak naběhla skupina uklízečů, aby zlikvidovala případné odpadky. Je zajímavé, že v Japonsku nejsou nikde odpadkové koše, na druhé stráně se ale nikde odpadky nepovalují. Když bylo uklizeno, tak vlakový systém otočil všechny sedadla do směru Onasi-Hakone a my mohli nastoupit. Cesta trvala dvě hodiny. Po dojezdu jsme přestoupili do autobusu, který nás zavezl k jezeru Aši
Zde jsme se nalodili na repliku japonské obchodní lodi, která nás převezla do přístavu.
Tam jsme přestoupili na autobus, který nás vyvezl k nástupní stanici vysokohorské lanovky. Zde jsme si prohlédli lávové pole, fumaroly, poobědvali vajíčka černé barvy, uvařené ve fumarole a pokochali se pohledem na Fudži.
Dalším bodem výletu byla cesta lanovkou na druhou stranu hory, kde jsme přestoupili na horský vláček, kterým jsme se dostali do místa, kde jsou lázně onsen. Jedná se o tradiční součást japonské kultury a veřejného života. Jsou to koupele v horkých termálních pramenech, umístěné v lesním porostu. Koupele jsou rozděleny na mužské a ženské. Člověk se koupe nahý a nesmí mít tetování. Návštěvník dostane ručník a klíče od skřínky, kam uloží své věci.
Voda má teplotu kolem 40 C, ale jsou zde jezírka, kde je voda chladnější nebo dokonce studená. Já jsem se "lázňoval" 45 minut. Poté se můžete osprchovat a použít různé "revitalizační" prostředky. Původně jsme měli z této akce trochu obavy (ne všichni této možnosti využili), my jsme po absolvování koupelí s Martou konstatovali, že to bylo přejemné.
Po tomto zdravotně společenském úkonu nás už čekala dvouhodinová cesta do Tokia a asi 45 min metrem do hotelu. Když se zmiňuji o metru, tak to trochu přiblížím.
Linek metra je neskutečně moc. Jmenují se japonsky (jak jinak) a mají stručné anglické názvy. Stanic je 285 a délka všech linek je 303 km.
Lístky do metra se kupují v automatech a vstup na stanici je přes terminál kam přiložíte lístek (my máme předplacenku).
Co asi bylo pro Čecha nepochopitelné jak to všechno může fungovat. Já to přirovnávám k rozdrážděnému mraveništi.,
18.5.2024
Dnes je poslední den na prohlídku Tokia. Protože se bude vše odbývat v centru města, tak zahajujeme den až v 9:00. Jelikož zítra odjíždíme Shinkanzenem do Kjóta, tak musíme odbavit kufry. Není to proto, že by nešly vzít do vlaku, museli bychom se s nimi proplétat mezi lidmi v metru a to je skutečně velmi obtížné.
Tak to vypadá, když se cestující vyhrnou ze stanice na ulici.
Kufry musely být opatřeny průvodkami, které jsou jen v japonštině. Abychom se v rozsypaném čaji vyznali, musela se využít recepční, která mluvila slabou angličtinou s rouškou na ústech. Po odbavení kufrů jsme se vydali do metra, které nás dopravilo do místa IMPERIAL PALACE, hlavního sídla japonského císaře, respektive vojenského vůdce z období edo (do zahrad císaře se nesmí).
Odtud jsme odjeli metrem na křižovatku Scramble Crossing. Ta je pověstná tím, že přechody jsou i uhlopříčně, takže se v jednom okamžiku zaplní celé námětí.
Poblíž této křižovatky má sochu věrný pes Hačiko. Ve dvacátých letech minulého století každý den ráno doprovázel svého pána na nádraží, které bylo na tomto místě a čekal, až se mu pán vrátí z práce. Jednoho dne však jeho pán (učitel na univerzitě) dostal při výuce infarkt a nevracel se. Pes mu tam přesto chodil přes deset let naproti. O jeho osudu se dozvěděl novinář, který příběh zveřejnil a lidé věrnému psovi nechali ještě za jeho života postavit pomník. Teď je to místo, kde se stojí fronta na vyfotografování
Dalším místem našeho poznávání Tokia byla čtvrt ŠIBUJA, kde je šintoistická svatyně Meidžidžinga.
V době naší přítomnosti se zde konala šintoistická svatba, což byla rozhodně velmi zajímavá záležitost.
S Tokiem jsme se rozloučili ve čtvrti ŠINDŽUKU, kde je místní radnice.
Radnice má dva mrakodrapy a na jednom je ve výšce 200 m (ve čtyřicátým patře) rozhledna. Zde jsme si dali dobrou zmrzlinu a rozloučili se zajímavým, ale velmi komplikovaným městem.
Po cestě do hotelu jsme si v místní sámošce zakoupili nudlovou polévku k večeři a připravili se na odjezd do bývalého hlavního města Japonska Kjóta.
19.5.2024
Dnes opouštíme Tokio. Metrem jsme odjeli na speciální nádraží odkud jezdí schinkanzen. Je to skutečný zázrak techniky. Dokáže ujet 500 km z Tokia do Kióta za dvě hodiny.
V Kiótu jsme přestoupil na okružní autobus, který nás zavezl ke Chrámu zlatého pavilonu. Budova byla postavena v roce 1397 a měla sloužit jako obydlí pro rezignovavšího šóguna Ašikaga Jošimicua. Jeho syn přeměnil budovu v buddhistický chrám patřící zenové sektě Rinzai. Chrám byl několikrát běhen válek vypálen. Svatostánek je obklopen krásnou zenovou zahradou.
Druhé místo v Kiótu, které jsme navštívili, byl Stříbrný pavilon. Dojeli jsme tam autobusem. Autobusy nejsou nejnovějšího provedení, ale jsou vybaveny sofistikovaný systémem na kontrolu jízdenek. Na druhé straně o tom, jaký přijede do stanice autobus vás informuje pracovník papírovým plakátem. Takových paradoxů je v Japonsku celá řada. Na každém rohu je automat na pití. Platit ale můžete jen v hotovosti. Jen pro zajímavost Cola vás přijde na 160 Y.
Stříbrný zenový chrám se nachází úplně na druhé straně města v pohoří východních hor Kjóta Higašijama. Byl postaven v roce 1474 šógunem Jošimasou Ašikagou, který se snažil napodobit zlatý Kinkakudži postavený jeho dědem Jošimicuem Ašikagou. Původním záměrem bylo pokrýt celý pavilon stříbrem, ale díky zhoršující se situaci ve válce Ónin, která vypukla v roce 1467, byla stavba zastavena a Stříbrný pavilon zůstal bez stříbrného pokrytí
Poslední budhistickou stavbou dnešního dne v Kiotu byla ohromná brána do budhistickeho areálu.
Odtud jsme klopýtali 2 km podle říčky cestou filozofa na metro, kde jsme přestoupil na další podzemku, která nás zavezla z Kióta do Osaki kde máme ubytování. Při výstupu z metra, vlaku, autobusu se musíte v turniketu odhlásit. Protože jsme vyčerpali obnos na cestování, musela vedoucí zájezdu provést nové nabití. Bohužel mně po tomto úkonu přestala karta fungovat a bylo nutné řešit velmi komplikovanou situaci.
Hodně jsme se zdrželi a do hotelu jsme přijeli po 21 hodině. Kufry do Osaki dorazily, tak je jen vyzvednout, uvařit si nudlovou polévku a jít spát. Jo a dneska jak Kiótu tak v Osakce docela slušně prší.
20.5.2024
Na dnešní den máme naplánovanou další prohlídku Kióta. To znamená využít zdejší dopravní systém - metrem v Ósace na stanici meziměstské dopravy a odsud do Kióta. Vzdálenost z Osaky do Kióta je něco přes 45 km.
První zastávka v Kiótu byla Svatyně Fushimi Inari-taisha Chrám s tisíci branami.
Je to nejvýznamější šintoistická svatyně v Japonsku. V Kjótu stojí už od osmého století, i když její hlavní budova byla dostavěna až v roce 1499. Základním znakem šintoistických svatyň jsou červené dřevěné brány zvané Torii, které jsou vždy před samotným chrámem. Postavení Torii si můžete na 30 let zaplatit. Na místo jsme dorazili kolem poledne. Bylo velké horka a přesto, že je pracovní den, tak tam bylo lidí jako na prvního máje na Vaclaváku.
Šintoistickým uctíváným symbolem je liška, na které se Božstvo Inari sneslo na zem. Božstvo bývá zobrazováno jako žena nebo muž. Proto před každým chrámem hlídají dvě lišky a mají dary v hubě.
Druhýn chrámovým komplexem, který jsme navštívili, byl Otowasan Kijomizudera (Chrám čisté vody). Je to jedna z nejznámějších památek v Kjótu. Historie chrámu sahá až do roku 798, ale současné budovy byly postaveny v roce 1633. Jméno chrámu je odvozeno od vodopádu, který se nachází uvnitř komplexu - kijoi mizu, což doslova znamená čistá voda. Od roku 1994 je chrám zapsán na Seznamu světového dědictví UNESCO.
Posledním bodem dnešního programu byla procházka uličkou, kde bydlí gejši a návštěva představení Kmogawa Odori tanečního souboru gejš. Kamogawa Odori, je vyjádření poezie jarního Kjóta. Má dlouhou historii, která sahá až k jeho počátkům v roce 1872.
Představení je rozděleno do dvou částí – první část je taneční drama a druhá část je tradiční tanec. Je to příležitost zažít elegantní vystoupení a tanec gejš a maiko, které jsou vzácným pohledem.
Po představení jsme zamířili na metro a prezměstký vlak do Ósaky. Tam jsme si v sámošce zakoupili večeří (nudle se sýrem), které nám u pokladny prodavačka ohřála a pokračovali do hotelu. Po večeři jsme se pustili do balení kufrů, protože do Hirošimi jedeme opět šinkanzenem.
21.5.2024
Dnes končíme pobyt v Ósace a ve 12:44 odjíždíme šinkanzenem do Hirošimy. Poblíž našeho hotelu je ósacký hrad, tak si ho půjdeme prohlédnout. Hrad byl postaven v roce 1585, na místě bývalého chrámu Hongandži. Stavitelem byl Hidejoši Tojotomi, jeden z nejmocnějších mužů této éry japonských dějin. Ósacký hrad ve své době patřil k největším stavbám v Japonska. Za Hidejošova života nebyl dobyt. Po jeho smrti ho klan Tojotomi neudržel a v roce 1615 byl dobyt vojsky šógunátu Tokugawa a byl vypálen. Klan Tojotomi byl zničen, jeho členové spáchali rituální sebevraždu přímo na hradě. Japonsko následně získalo skutečně pevnou centralizovanou vládu.
Po prohlídce pospícháme na metro, které má nás dovézt na nádraží, odkud jezdi jen šinkanzeny. V roce 2014 oslavily tyto rychlovlaky kulatých 50 let existence. Pohybují se po dvou hlavních japonských ostrovech Honšú (Tokio, Ósaka, Hirošima aj.) a Kjúšú (Fukuoka, Nagasaki). Nepatří už k nejrychlejším vlakům světa, ale jízda v nich je zážitek. Vlak má 16 vagonů a od jednoho konce na druhý se nedá dohlédnout. Na nástupišti se musíte postavit do fronty v místě, kde budou dveře vašeho vagonu. Na obou koncích má rychlovlak stejnou řídící jednotku. Povolená rychlost je 320 km/h. Vzdálenost 420 km ujel náš šinkanzen za hodinu a půl.
Po příjezdu do Hirošimy jsme přesedlali z našeho pohledu na starou tramvaj, která nás dovezla k místu, kde stojí trosky jedné z mála budov, které přestály výbuch atomové bomby. Během poslední fáze druhé světové války v Pacifiku shodily Spojené státy americké 6. a 9. srpna 1945 dvě atomové bomby na japonská města Hirošimu a Nagasaki.
Budovu navrhl český architekt Jan Letzl.
Důvodem shození atomové bomby bylo šest měsíců trvající odmítání postupimské dohody japonskou vládou. Proto podle nařízení prezidenta Harryho Trumena svrhlo americké armádní letectvo v pondělí ráno 6. srpna 1945 na město Hirošima atomovou pumu Little Boy.
Japonské úřady po válce vyhodnotily, že 69 % budov bylo výbuchem zničeno a dalších 6-7 % poškozeno. 70 000–80 000 lidí zahynulo okamžitě, z nichž 20 000 byli vojáci a 20 000 korejští dělníci, neboli 30 % populace Hirošimy. Japonci si tuto tragedii připomínají s velkou pietou. My jsme navšívili všechny významné památníky v parku Míru a místní muzeum.
Po osmnácté hodině jsme se dostali konečně do hotelu. Zaběhli jsme si ještě pro nudlovou polévku a provedli přípravy na spánek.
22.5.2024
Dnešek je poslední den putování po Japonsku. Hodinu od města Hirošimy je tajemný malý ostrov Mijadžima. Proto jsme po snídani vyrazili tramvají na hodinovou jízdu až do přístavu. Zde jsme přestoupili na trajekt, který nás zavezl na ostrov Mijadžima.
Ostrov Mijadžima je považován za svaté místo, které v roce 806 n. l. navštívil buddhistický mnich Kobo Daishi a na hoře Misen založil buddhistickou sektu Šingon. Ostrov byl tak posvátný, že vyžadoval v minulosti přísná opatření. Nesměl ho nikdo rituálně narušit, což znamenalo, že na něm nesměla být prolita krev nebo se tu nesměl nikdo narodit a ani zde zemřít. Proto na toto místo nesměly vstoupit ženy ani staří lidé. Pokud v se v pozdější době zdejší svatyně více otevřela museli návštěvníci připlouvat loďkou přes bránu Tori, která je v moři
Ostrov má jednu necírkevní zajímavost.Tím, že byl tak dlouho uzavřený, rozmnožily se zde srnky, které se volně pohybují mezi turisty a docela drze vyžadují pamlsky
Kromě krásného červenobílého šintoistického chrámu Icukušima a její brány z období Heian, zde můžete vidět Senjokaku, dřevěný pavilon, který postavil Tojotomi Hidejoši v roce 1587. Zatímco se ostrov oficiálně nazýval Icukušima, po letech byl přejmenován na Mijadžima neboli „ostrov svatyně“, protože je neodmyslitelně spjatý s velkou svatyní Icukušima, která je postavena přímo na mořském břehu. ,
Dalším zajímavým místem na ostrově je buddhistický klášter Daiso-in. Díky tomu, že se nachází tak trochu schovaný v kopcích, je turisty méně navštěvován, ale je zajímavější než chrám Icukušima.
Aby se démoni hodně báli tak se musí prostředí zamlžit.
Na prohlídku ostrova jsme měli pět hodin. Ještě před nastoupení na trajekt jsme si dali v typické japonské restauraci hovězí polévku. Po přeplutí do přístavu jsme absolvovali opět hodinovou jízdu tramvají do centra. Tam jsme nastoupili do autobusu, který nás zavezl na hirošimské letiště. Letiště není za rohem, je 50 km od centra. Protože odlet je v 10 h a to bychom z hotelu nestačili, máme zajištěné ubytování v hotelu u letišti. Protože nám zůstali na předplacence nějaké peníze, nakoupili jsme za ně pití, polévky a hotovku (nudle s masem a ryží).
Na recepci v hotelu na letišti jsme si vyzvedli kufry, které jsme si sem poslali z Ósaky a teď se jdeme připravit na definitivní odjezd z Japonska.
23.5.2024
Dnes zahajujeme transport z Japonska do Evropy. Čeká nás přes 15 hodin letu. Z hotelu na letišti k odbavení je to kousek, přesto nás tam odvezl mikrobus. Letiště v Hirošimi (přesněji asi 50 km od města) je relativně malé. Odbavení proto proběhlo rychle a bez problémů. První "zastávku" jsme měli na Tajvanu v Tajpeji. Let trval jen tři hodiny a místní čas byl kolem jedenácti hodin. Do odletu do Vídně jsme měli tedy téměř 12 hod.
Agilní průvodkyně Hanka přišla s návrhem prohlédnout si Tajpej, s čímž jsme souhlasili. Znamenalo to ale, zakoupit si předplacenku na místní dopravu (funguje to zde podobně jako v Japonsku). Nebyl to proto takový problém. Ten jsem si vytvořil sám. Když jsem nastupoval do vagonu, vypadla mě předplacenka mezi koleje a musel jsem s Martou hledat místo, kde si pořídit novou (na naše peníze stála 132,- a dala se na rozdíl od Japonska zaplatit mobilem).
První zastávku jsme měli v Longshan tempel. Název znamená „ Chrám Dračí hory “. Pochází od stejnojmenného chrámu v provincii Fujian v Číně. Je to nejznámějším chrámem ve Taipei a je to aktivní místo uctívání, vždy sršící energií a oddaností. V areálu chrámu se konají denně tři obřady zpívání. V ulicích kolem chrámu rozdávají věštci rady, prodejci vystavují řadu bylinek a léků.
Čínští osadníci z Fujian založili Taipei's Longshan Temple v roce 1738 jako pobočku chrámu ze své domoviny. Díky tomu je jedním z nejstarších chrámů v Taipei.
Další zastávka byla na náměstí kde jsou koncerní sály a memorial Čankajška.
Čankajšek je rozpruplná osobnost Číny a Tajvanu. Jako úspěšný velitel a energický až bezohledný vůdce se snažil vybudovat silný čínský stát, nezávislý na velmocích.
Zprvu byl jako „Rudý generál“ podporován Sověty i Německem a během druhé čínsko-japonské války se houževnatě bránil proti Japoncům, ale zároveň se snažil potlačit čínské komunisty, v krutosti jim ale konkuroval. 1. března 1950 se generál Čankajšek prohlásil prezidentem Číny (na Tajvanu) a vládl tomuto ostrovu prostřednictvím výjimečného stavu až do své smrti v roce 1975.
Poslední zastávka v Tajpeji byla návštěva mrakodrapu 101 nacházejícího se v místě původně známého jako Finanční centrum Má celkem 101 pater a tyčí se do výšky 509,2 m (nejvyšší bod a zároveň i architektonická výška). Té dosáhl 1. července 2003, čímž se stal nejvyšším na Zemi.
My jsme návštěvu observatoře vypustili, protože jsme zde byli již v roce 2009. My jsme si misto toho v přízemí, kde je nespočet různých restaurací, navečeřeli.
Po této kulturní vložce je před námí 13 hodin v letadle. Seděli jsme v zadní části letadla, byla poměrně velká zima a hodně to házelo. Podle mně to byl nejhorší let, který jsem ve svém životě zažil - ale úspěšně jsme přistáli ve Vídní. Pak již jenom kontrola pasu a přistaveným mikrobusem Vsacanu do Brna. Ze tří možností byly volné místenky jen ve rj vlaku 78 Vindobona. Domu jsme se dostali po třinácté hodině.
Byla to zajímavá expedice. Vyplnili jsme tak poslední místo v jihovýchodní Asii, ale musím uznat, že to bylo víc než náročné.