[4]

Úkolem ochranného balení je částečně nebo úplně izolovat výrobky od nepříznivě působících složek atmosféry (vody, vodních par, prachu, agresivních plynů apod.). Vedle toho má ochranné balení za úkol:

• zabránit porušení a znečištění ochranných vrstev konzervačních prostředků na výrobcích,
• vytvořit podmínky nutné pro správnou funkci zvoleného ochranného prostředku (vypařovacího inhibitoru, vysoušedla apod.),
• chránit výrobky částečně nebo úplně proti mechanickému poškození.

Volba materiálů a způsob ochranného balení výrobků závisí na:

• druhu a konstrukčních zvláštnostech výrobku,
• stupni korozní agresivity atmosféry v podmínkách skladování a přepravy,
• druhu použitých konzervačních prostředků a metod,
• ekonomických hlediscích.

Ochranné vnitřní balení nakonzervovaných výrobků musí být vždy v souladu s uvažovaným přepravním balením (např. bedny, palety, latění, kontejnery apod.). Účinnost ochranného balení závisí na vlastnostech použitého bariérového obalového materiálu (pevnosti, propustnosti pro vodu, vodní páru a plyny apod.) a na provedení obalu, tj. především těsnosti uzavření, které má být rovnocenné propustnosti použitého obalového materiálu.

Charakteristika nejdůležitějších obalových (bariérových) materiálů pro různé varianty ochranného balení je uvedena v tab.23 .

Vnitřní balení jako součást dočasné ochrany má za úkol zabraňovat přístupu složek atmosféry k výrobku, chránit před poškozením vrstvu konzervačního prostředku, nebo umožnit funkci ochranného prostředku resp. ochranného opatření. Uvnitř obalu vznikne dlouhodobě mikroklima, které: chrání proti klimatickým vlivům (nejnižší propustnost pro vodní páru, vodu a kyslík),

• chrání proti aerosolům a agresivním plynům,
• chrání proti UV záření, tukům, olejům a kyselinám,
• chrání proti mikrobiálnímu napadení.

Bariérový obal může být proveden :

• bez možnosti zásahu,
• s občasným otevřením.

Hlavními obalovými materiály jsou ocelový plech, hliníkové fólie (prosté, zušlechtěné a vrstvené), plastové fólie, zušlechtěné a vrstvené papíry, kartony a lepenky, zušlechtěné vrstvené papíry s inhibitorem koroze. Neupravené obalové papíry navlhají a nebezpečí koroze může podporovat i obsah rozpustných solí.

Z plastů jsou nejvhodnější fólie z polyethylenu, polypropylenu a PVC (dobrá svařitelnost, pevnost, pružnost, nízká propustnost pro vodní páru, ekologická závadnost). Polyamidové fólie jsou pro vysokou propustnost pro vodní páru nevhodné.

U nakonzervovaných výrobků je přípustné částečné (dílčí) balení jednotlivých povrchů nebo částí. Rozměry obalových materiálů u hermetizovaných systémů se musí volit s takovou reservou, která zabezpečí možnost znovu je použít po prohlídce výrobku během skladování a přepravy.

Příčinou koroze kovových výrobků mohou být dřevěné obalové materiály s vyšším obsahem vody (asi nad 7 %) a navíc se z nich mohou uvolňovat organické kyseliny. Proto se doporučuje řezivo pro obalové účely v případě potřeby vysoušet, nebo úměrně k obsahu vlhkosti volit účinnější způsob ochrany výrobků.

Rovněž z překližek a velkoplošných materiálů se uvolňují organické kyseliny (octová, mravenčí) a složky lepidel, které urychlují korozi kovů i při nižší relativní vlhkosti vzduchu.

Obaly z plechu se uzavírají zalemováním (vhodnou těsnící hmotou lze dosáhnout až hermetického uzávěru), pájením či svařováním, které dávají hermeticky těsné spoje. Hliníkové folie a zušlechtěné papíry bez termoplastické vrstvy se uzavírají přehybem (spoj není zcela vodotěsný a prachotěsný), přebalením, lepením nebo přelepením lepicími páskami (spoje jsou vodotěsné a se sníženou propustností pro plyny).

Doba a účinnost vypařovacích inhibitorů pod vnitřním obalem závisí na neprodyšnosti obalu. Snížení obsahu či úplné odstranění korozívních složek z ovzduší pod obalem, lze zajistit naplněním prostoru pod obalem inertním plynem. Např. výrobky ze stříbra nebo mědi se balí do papíru s obsahem sloučeniny, které na sebe váže plynné sloučeniny síry. Obsah kyslíku v hermetickém obalu lze snížit enzymatickým odbouráváním glukózy za spotřeby kyslíku.

Bariérové materiály s termoplastickou vrstvou na povrchu a folie z plastů se uzavírají tepelně. Při pečlivém provedení má spoj prakticky stejnou propustnost jako vlastní obalový materiál. Neutěsněné vnitřní obaly se uzavírají zpravidla přehybem a zajišťují převázáním. Funkci neutěsněného obalu mohou plnit i bedny, vyložené vhodným obalovým materiálem.

Vodotěsné obaly se zhotovují z materiálů nepropustných pro vodu. Také uzávěr musí být vodotěsný (zámkové spoje, svary). Utěsněné obaly se sníženou propustností pro plyny a páry se zhotovují z materiálů, které zabezpečují tyto vlastnosti i při ohybu a drobných deformacích.

Spoje a uzávěry musí mít rovnocenné vlastnosti jako vlastní materiál. Tyto ochranné systémy musí být chráněny proti mechanickému poškození a zajištěny proti nežádoucímu otevření. Ochranné obaly s vysoušedly se zhotovují z obalových materiálů s nízkou propustností pro vodní páru. Vysoušedlo před uložením do obalu nesmí obsahovat vodu. Obal se musí po uložení vysoušedla ihned uzavřít. Tyto zásady platí analogicky i u obalů s předsušenými hygroskopickými materiály (fixační materiály, většinou z papíru a lepenky) a obalů s inhibitory koroze, obalů s netečným plynem a vakuových. Evakuace vzduchu z plastového obalu se provádí vhodným vakuovým čerpadlem přes hermeticky uzavíratelný ventil v obalu.

Obdobně se postupuje při přípravě obalů s ochrannou atmosférou. U hermetických obalů a hermetických obalů s neupraveným kryptoklimatem musí obalový materiál i spoje zabránit jakékoliv výměně složek mezi vnitřním prostorem a vnějším prostředím. Fixační materiály se volí se zřetelem na charakter výrobků, druh i vlastnosti použitých obalových materiálů.

Nakonzervované a zabalené výrobky se musí opatřit manipulačními značkami, které charakterizují jejich ochranu a slouží ke kontrole během přepravy, skladování a při přejímce. Zejména u drahých a citlivých výrobků se doporučuje opatřit bariérový systém zvenku viditelným indikátorem vlhkosti.

Při dekonzervaci je třeba nejjednodušším způsobem odstranit ochranný obal i konzervační prostředek tak, aby nedošlo k poškození výrobků. Dekonzervace není nutná u dílů chráněných polymerními nebo voskovými povlaky, konzervačně mazacími oleji a tuky, vypařovacími a kontaktními inhibitory, jestliže nebudou ovlivňovat funkci zařízení.

Konzervační vosky stárnou pomalu a lze je proto snadno odstranit všemi běžnými způsoby. Snímací laky se odstraňují naříznutím a stažením. Jestliže se v důsledku větší degradace nedají tímto způsobem odstranit, použije se vhodného ředidla, nebo přípravku pro odstraňování starých nátěrů.