Obsah

Další prostředky dočasné ochrany

[2]

Inhibitory koroze

Jsou to látky, které chrání kovy proti korozi tím, že buď pasivují povrch kovu, nebo že na něm vytvářejí velmi tenkou vrstvičku s ochrannými vlastnostmi. Podle toho se dělí na pasivační a adsorpční. Na povrchu výrobků chráněných pasivačními inhibitory nesmí dojít k poklesu koncentrace

Obr 1 Funkce kontaktního inhibitoru koroze

inhibitoru pod kritickou hodnotu, což může nastat přímým působením dešťové a mořské vody, nadměrnou kondenzací vodních par z ovzduší, nebo u vypařovacích inhibitorů přílišnou výměnou ovzduší nad povrchem výrobku v obalu. Inhibitory koroze se používají jednak jako aditiva do konzervačních prostředků, jednak samotně nebo v rozpouštědlech či na vhodných nosičích, např. na obalových materiálech.

Podle jiného kriteria, které úzce souvisí se způsobem aplikace, se inhibitory koroze dělí na inhibitory kontaktní (inhibitor chrání jen v místech, kde je dostatečná jeho koncentrace) a vypařovací (chrání nejen v přímém kontaktu s kovem, ale i tehdy, působí-li na kov pouze ovzduší obsahující potřebné množství par inhibitoru).

Základní představitelé inhibitorů jsou:

V určitých případech nelze chránit kovové povrchy jiným způsobem než pomocí VCI. Jsou to např. elektronické a elektrotechnické prvky a jejich kontakty, a to nejen pro skladování nebo přepravu, ale i za provozu v těch nejtvrdších podmínkách. Pro tyto účely byly vyvinuty tzv. VCI kapsle. VCI kapsle jsou vlastně přířezy z polyuretanové pěny, v jejichž středu je umístěn VCI koncentrát. Po umístění takové kapsle do uzavřeného prostoru, např. elektrického rozvaděče, se z koncentrátu uvolňují VCI páry a nastartuje se klasický ochranný protikorozní proces.

Destimulátory koroze

Destimulátory jsou látky, které mají schopnost vázat korozívní složky atmosféry. Aplikují se ve formě papírů nasycených destimulátorem (roztokem v ethanolu). Jako destimulátory se používají chlorid kademnatý, rtuťnatý, octan mědi. Používají se jako součást obalového materiálu.

Pomoci vypařovacího inhibitoryu koroze (VCI) je možné zajistit, aby součástky nebo výrobky z kovových materiálů byly vždy dodávány čisté, suché, bez klasických konzervačních prostředků a zároveň aby byly dostatečně chráněny proti korozi.

Vysoušedla

Vysoušedla jsou látky, které na sebe vážou vlhkost v uzavřeném prostoru (obalu, dutině výrobku). Relativní vlhkost tím poklesne pod kritickou hodnotu, takže koroze nemůže probíhat. Sorpční schopnost vysoušedel může dosáhnout až 35 % při 20 °C a 100 % relativní vlhkosti. Hlavní představitelé vysoušedel jsou silikagel1) a dehydrosil.

Obr 2 Ukázka vysoušedel

Silikagel je sklovitý a tvrdý granulát se stupněm čistoty 99 % SiO2 (vztaženo na bezvodý granulát) s velkým specifickým povrchem. Velká plocha dává silikagelu mimořádně velkou kapacitu pro vázání vodní páry při vysoké adsorpční rychlosti. Bylo zjištěno, že silikagel má relativně velký specifický povrch (147 m2.g-1) a kationtovou adsorpční kapacitu (12 mmol/100 g). Silikagel s přídavkem kobaltové soli má modrou barvu, není-li jeho adsorpční schopnost vyčerpaná. Jakmile je nasycen vodou, zrůžoví. Silikagel se aplikuje ve volné formě, v papírových nebo textilních sáčcích, či jako náplň v uzávěrech.

Silikagel je k dispozici v několika modifikacích:

• Silikagel E – čirý
• Silikagel s indikátory (oranžový, modrý)
• Silikagel M vysoceporézní (80 – 100 % RV)
• Silikagel Plus (0 - 40 % RV, pro kovy)
• PROSorb (40 - 60 % RV, pro kombinovaný materiál)

Dehydrosil2) je vysoušedlo, využívající vysokou sorpční schopnost vybraných druhů bentonitů. Je určen zejména pro obalovou techniku k ochraně výrobků proti korozi. Používá se k odstranění vzdušné vlhkosti uvnitř obalu, při lodní přepravě nebo při dlouhodobějším skladování zboží, vyžadujícího suché prostředí. Dehydrosil je vhodný pro jednorázové použití. Ekologická nezávadnost a inertní povaha tohoto vysoušedla umožňuje jeho likvidaci prostřednictvím komunálního odpadu.

Účinek vysoušedla je dán jeho sorpční kapacitou – maximálním množstvím vlhkosti, kterou je schopno 100 g vysoušedla absorbovat do nasycení [6]. Sorpční kapacita dehydrosilu je 14 (při 54 % absorbuje 100 g dehydrosilu 14 g vody) Potřebné množství vysoušedla (rov 1):

m = m_1 + m_2 + m_3

kde m1 - hmotnost vysoušedla potřebná k absorpci vzdušné vlhkosti uzavřené v obalu během balení, m2 - hmotnost vysoušedla potřebná k absorpci vzdušné vlhkosti vložené do obalu hygroskopickým dodatečným materiálem, m3 - hmotnost vysoušedla potřebná k absorpci vzdušné vlhkosti pronikající obalem v průběhu přepravy a skladování.

V případě nepropustných obalů bez lze rov.1 upravit do tvaru :

m =1,4.m_1

Hodnotu m1 zjistím ze vztahu rov 2:

m_1 = V{{varphi_ob - varphi_lim}/C_lim }

kde φob - relativní vlhkost vzduchu uzavřeného do obalu, φlim - maximální přípustná relativní vlhkost vzduchu uvnitř obalu (přípustné hodnoty φlim 40, 50 a 60% podle citlivosti balených výrobků ke korozi), C lim - sorpční kapacita vysoušedla při maximální přípustné relativní vlhkosti vzduchu v obalu.

Silikagel neznečišťuje životní prostředí a díky svým vlastnostem se lehce ekologicky likviduje. Regenerací je možno dosáhnout vysokou hospodárnost. Doporučené regenerační teploty se pohybují kolem + 200 °C.

Vysoušedla lze regenerovat zahřátím na vyšší teplotu. Konkrétně bentonit nad 150 °C a silikagel maximálně 120 °C tak, aby se všechna voda z vysoušedla uvolnila. Dobu potřebnou k regeneraci lze poznat podle poklesu hmotnosti - dokud hmotnost klesá, dochází k vypařování vody, jakmile se už nemění, vysoušedlo už neobsahuje žádnou vlhkost3).

1)
Silikagel (anglicky silica gel) je granulovitá, pórovitá forma oxidu křemičitého (SiO2) vyráběná synteticky z křemičitanu sodného.
2)
Jedná se o reziduální jílovitou horninu, která má velmi dobrou sorpční vlastnost. Je to plastická hornina s vlastnostmi, které jí umožňují bobtnat. Chemické i minerální složení horniny je velmi proměnlivé a závislé na vzniku ložiska. Nejvýznamnější částí horniny je Montmorillonit.
3)
U silikagelu s indikátorem lze stupeň vysušení kontrolovat změnou barvy.