====== Hoření plastů ====== V elektrotechnice zaujímají plasty velmi významné místo. Vzhledem k tomu že při provozu elektrotechnického [{{ :obr:5_19.jpg?nolink&200|~~Obr.#~~ Metoda zjišťování OI}}]zařízení se nedá vyloučit ]vznik zkratu, nebo oblouku, musí se řešit hořlavost plastů. Plasty se převážně skládají z uhlíku a vodíku. Mají proto vysoký podíl termické energie a to je právě problém např. při případném zkratu. Všechny plasty nejsou ve stejné míře hořlavé. Jednoduše strukturované plasty jako PE a PP jsou chemicky stavěny jako produkty minerálních olejů a jsou proto velmi hořlavé. Složitější plasty s vyšší chemickou vazbou jsou naproti tomu méně hořlavé. Vyšší odolnost mají polymery s nehořlavými prvky ve struktuře (P, N, Si) nebo halogeny (F, Cl, Br). Hořlavost se snižuje u polymerů majících ve struktuře méně vodíku a kyslíku v poměru k uhlíku, nebo které mají schopnost při vyšších teplotách odštěpovat vodu. Ke snižování hořlavosti plastů se se používají [[slovnik:start#rh|retardéry hoření]]. Hoření polymeru začíná jeho tepelným rozkladem v žáru plamene, kdy vznikají monomery a rozkladné produkty, které mohou vzplanout. Mezi polymery, které depolymerují na hořlavý monomer a nebo se rozkládají na hořlavé zplodiny, patří zejména polyethylen (PE), polypropylen (PP), polyoxymethylen (POM), polymethylmethakrylát (PMMA), polystyren (PS), přírodní kaučuk (NR), butadien-styrénový kaučuk (SBR), ethylen-propylenový kaučuk (EPM) apod. Charakteristická hodnota pro hořlavost je **limitní kyslíkové číslo** (Oxigen Index OI). OI se zjišťuje "zapalováním" vzorku směsi dusíku s proměnnou koncentrací kyslíku při které ještě dochází k zapálení vzorku((Za standardních podmínek)) (~~rov.#~~):