====== Povlaky z práškových plastů ====== Povlaky z plastů se vytvářejí z řady polymerů jako např. polyvinylchloridu, polyetylénu, polyamidu, teflonu, teflexu, akrylátů a celulózy, nejen jako protikorozní ochrana, ale i jako ochrana proti opotřebení, lepivosti atd. Vlastnosti a odolnost k různým prostředím těchto povlaků jsou dány především charakterem použitého plastu. V zásadě je jejich odolnost obdobná plastům užitým jako samostatné materiály, pouze kinetika znehodnocení může být ovlivněna technologií zpracování, která např. způsobí změnu struktury povlaku (krystalinity, zesíťování), což pak usměrňuje zejména sorpční a difúzní procesy. Pro životnost povlaku je rozhodující difúze korozního prostředí do povlaku. Zvýšení životnosti tloušťkou je možné jen do té míry, pokud se nepříznivě neovlivní kvalita vrstvy, její homogennost a vazba k podkladu. Při volbě těchto povlaků je třeba uvažovat hlediska technologická, specifické vlastnosti užitých hmot i hledisko hospodárnosti. ===== Žárové stříkání plastů.===== Je v podstatě podobné práškové metalizaci, rozdíl je ve způsobu tavení prášku. Tepelná vodivost plastů je řádově dvakrát až třikrát nižší než u kovů a k natavení zrn v celém průřezu během letu by bylo třeba teploty, při níž by docházelo k rozkladu povrchu částic. Proto se používá trysek u nichž je omezen přímý styk plamene s částicemi plastů a nižších teplot nosného prostředí tak, že se natavují jenom povrchové vrstvy částic. Celkové dotavení a slinutí nastává účinkem tepla předehřátého předmětu a vlivem plamene pistole. Podmínkou dobré jakosti je vhodná rychlost nástřiku a krátká doba působení tepla, aby nenastával rozklad plastů. Maximální tloušťka povlaku je omezena i velikostí vnitřního pnutí, např. Novodur má šestkrát až sedmkrát větší koeficient tepelné roztažnosti než ocel. Zvlášť vhodné jsou polymery s ostře ohraničenou teplotou měknutí a dostatečně velkým intervalem mezi touto teplotou a teplotou rozkladu, jako jsou např. polyethylen a polyamidy. Vhodná velikost prášků se udává 0,1 až 0,2 mm. Pro dobré zakotvení povlaků musí být povrch (obdobně jako u dalších technologií) dokonale očištěn a zdrsněn. Použitá technologie způsobuje vytváření tenčích povlaků na hranách, proto musí být zaobleny. ===== Bezplamenné stříkání plastů ===== Vůči předchozí metodě nejsou částice plastů ohřívány v pistoli nebo injektoru. Natavení a slinutí částic prášku je uskutečněno teplem předehřátého předmětu. Uvedená technologie se často používá pro povlakování nádob. ===== Disperzní nanášení ===== Metoda spočívá ve stříkání jemných částic rozptýlených v kapalině. Podíl tuhých částic (do 0,005 mm) v této suspenzi je 10 až 40 %. Po vysušení kapaliny následuje roztavení plastické hmoty a slití prášku v souvislý povlak ohřevem. ===== Vířivé nanášení ===== Princip této metody spočívá v tom, že se předehřáté předměty ponořují do zčeřeného prášku. Předehřátý předmět se ve zčeřeném prášku plastu obalí a vlivem akumulovaného tepla se tento obal slévá v celistvý povlak. Čeření prášku se provádí pórovitou vložkou (póry < 25 |im) na dně nádoby, do které se vhání tlakový vzduch. Provzdušněním suchého prášku nabývá tento vlastností kapaliny, nastává turbulentní proudění prášku (fluidizace) a součásti se tak dobře ponořují do práškového plastu. Při předehřívaní je nutno přihlížet k tepelné vodivosti materiálu, hmotnosti předmětu a tloušťce stěn, aby teplota byla po určitou dobu ve stanoveném rozmezí. Dosažená tloušťka povlaku závisí tedy na teplotě a tepelné kapacitě předmětu i na době ponoření do fluidní vrstvy, běžně se pohybuje v rozmezí 0,25 až 0,6 mm. Doporučené teploty předehřevu pro některé plasty jsou:\\ • polyvinylchlorid - 280 až 340 °C povlaku na době ponoru pro * polyetylén - 280 až 400 °C\\ • polyamid 11 - 280 až 360 °C\\ • epoxidové pryskyřice - 200 až 240 °C\\ • chlorovaný pólyether - 350 až 420 °C\\ ===== Plátování plasty ===== Výhody povrchově upravených kovových materiálů povlaky z plastů vedou k rozvoji výroby takto upravených polotovarů a výrobků. Jsou to především kovové pásy a plechy, ale i dráty a trubky opatřené povlaky z plastů, které spojují dobré pevnostní vlastnosti kovů s korozní odolností, izolační schopností a barevností plastických hmot. Plátováním se především upravují měkké hlubokotažné oceli a slitiny lehkých kovů. Jako povlakové materiály se používají různé termoplasty, polyetylén a polyamid. Plátování (obkládání) jednotlivých ploch výrobků se uskutečňuje přilepením nebo mechanickým připevněním obkladů. Plátovaný drát se vyrábí na specielních vytlačovacích lisech. Plátují se též vnější i vnitřní povrchy trubek. V zásadě existují několik způsobů použitých technologií:\\ • laminační\\ • suché kašírování - naválcovává se pohybující pás opatřený vrstvou lepidla hotovou folií z plastické hmoty,\\ • kašírování za tepla - neuplatňují se adheziva, využívá se termoplastičnosti /natavení/ laminované fólie\\ • plastisolový (plastická hmota se nanáší na lepidlem potřený pás v podobě plastisolu, ze kterého se tzv. želatinací vytvoří konečný povlak)\\ • nanášení taveniny plastu širokoštěrbinovou hlavou na předehřátý nosný materiál. ===== Nanášení plastisolu ===== Povlaky z měkčeného PVC mají pěkný vzhled, barevný odstín, jsou pružné, odolné proti otěru a abrazi. Jsou vhodné pro korozní ochranu i elektrickou izolaci spotřebního zboží. Různé aplikace jsou závislé na chemických a mechanických vlastnostech povlaků, jež lze ovlivňovat volbou vhodného složení plastisolu (disperze plastické hmoty ve změkčovadle). Důležitým faktorem pro nanášení je tekutost a viskozita plastisolu. Při vyšší vysokotlaký polyetylén viskozitě roste tloušťka a zhoršuje se rovnoměrnost povlaku. Po nanesení povlaků je nutno provést úplnou homogenizaci povlaků tzv. želatinace. Nanášení je možno uskutečnit máčením nebo natíráním. ===== Naprašování prášku z plastů v elektrostatickém poli ===== Touto technologií lze nanášet široký sortiment práškových hmot, přičemž pro své všestranné uplatnění jsou nejvhodnější především epoxidy. Používá se i k nanášení na předměty členité a rozměrné, k vytváření povlaků korozivzdorných, elektroizolačních a dekorativních. Za studena, tj. bez předehřevu, lze vytvářet povlaky o tloušťce 0,02 až 0,15 mm, při předehřívaní tloušťek vyšších (až několik mm). Použitím elektrostatického zařízení se docílí téměř bezztrátového využití prášku. Princip stříkání je obdobný elektrostatickému stříkání nátěrových hmot. Na stříkaném předmětu je prášek přidržován až do vytvrzení (natavení) především silou elektrostatického náboje. Mezi přímé úpravy povrchu patří vytvoření prostorového vzoru na povrchu výrobku tzv. desénování, jehož princip spočívá ve vtlačování ohřátého desénovacího válce s povrchovým reliéfem do chladného termoplastického materiálu resp. chladného válce do ohřátého povrchu. Leštění plastů má opačný význam, jedná se odstranění nerovností a vytvoření hladkého povrchu. Povrch výrobků lze leštit mechanicky, rozpouštědly nebo plamenem. Konečná vytvrzovací teplota se pohybuje v rozsahu 180 až 250 °C, v čase 5 až 30 minut dle druhu prášku. [<8>]